MILLE MIGLIA 2021 JE PŘESNĚ TÍM, CO VŠICHNI POTŘEBUJEME
S velkou chutí do života
Letošní Mille Miglia byla proti původnímu plánu posunuta o pět týdnů a konala se od 16. do 19. června. Čekali nás i další změny: poprvé v historii se trasa, na níž nechyběly některé úseky využívané pro původní závody, jela obráceně. Opět jsme svobodně proletěli Itálii a cítili se skvěle.
Naděje a radost. To jsou slova, která symbolizovala atmosféru celé letošní Mille Miglia. I když ve většině ulic italských měst měli lidé i přes panující vedra na obličejích roušky (alespoň napůl), z očí všech se dala číst radost. A oproti loňskému ročníku, který se konal na podzim, tentokrát přibyly i emoce. Opět to zase MM (skoro) jako za starých časů!
Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
BRESCIA
Tradiční centrum závodu bylo opět plné lidí, obsazeny byly i všechny zahrádky. V den startu to tu opět vřelo tak, jak to máme rádi – lidé na sebe pokřikovali, zdravili se, setkávali; a do toho centrem Brescie burácely motory, které rozechvívaly okenní tabulky. Oběd na Piazzale Arnaldo byl už klasikou, stejně jako následný hukot při průletu letky Frecce Trikolori. Opět jsme zažili ono elektrizující napětí a společně s prvními vozy se vmísili na trasu. Konečně!
STARTOVNÍ POLE
Nejkrásnější závod na světě si nemůže udělat ostudu, to je jasné jako facka. A ani letos si jí neudělal – na start bylo připuštěno celkem 375 automobilů z let 1927 až 1957 (období, kdy se jezdil původní závod proti času), přičemž více než 70 vozidel se přímo účastnilo některého z původních ročníků.
Zmínku zaslouží Alfa Romeo, aktuálně slavící hezké 111. výročí – zejména pak tři modely Alfa Romeo 6C 1750 s karoserií Zagato. Identický vůz dovedl v roce 1929 k celkovému vítězství Giuseppe Campari a v roce 1930 pak Tazio Nuvolari.
Opět byla k vidění i brutální hlasitá Alfa Romeo 8C 2900 s karoserií Botticella – automobil, které v roce 1936 dojel s Carlem Pintacudou na celkovém třetím místě, tehdy za Scuderia Ferrari. Současný majitel jí opět pevně držel v rukách, když na dlouhých rovinkách s vlajícími vlasy mocně zrychloval. Skutečná mechanická nirvána!
Ani Maranello nebylo ochuzeno – z celkových 18 automobilů vyzdvihneme třeba Ferrari 340 America Spider Vignale, s nímž v roce 1952 jel závod Pietro Taruffi a Ferrari 275/340 America Scaglietti. My opět ocenili úchvatný projev Ferrari 375 MM Spider Pininfarina, které celou dobu sebevědomě ovládal M. Stehle. Jestli něco donutí i generaci hledících neustále do displejů zvednout zrak, je to tenhle pekelný stroj. Na jakékoliv limity hluku zapomeňte.
Chcete další výjimečné stroje s význačnou sportovní historií? Co třeba dvě Bugatti Type 35 nebo Bugatti Type 37, tři oficiální závodní Maserati od Trident House, celkem 11 vozů Mercedes-Benz 300 SL, a to včetně prototypu používaného během roku 1952 továrním týmem Stuttgartu k testování.
Čelo startovního pole opět ozdobily modely OM 665 Superba, spojená s prvním vítězství v Mille Miglia 1927. Ale to zdaleka nebylo všechno, nás letos hodně uchvátila čtveřice závodních vozů Delahaye, zejména pak typ 135 S z roku 1936 v matné modré barvě. V akci jsme opět viděli i naší oblíbenou závodnici česko-slovenského původu: Katarínu Kývalovou, která krotila svůj ohromný Bentley 4,5 litre Open Tourer.
Výčet by byl samozřejmě mnohem delší, ale to bychom tu byli dlouho. U nás v Česku máme sice bohatou tradici výroby a sběratelství automobilů, ovšem pokud hledáte důvod, proč se kromě výše zmíněných úžasných sportovních a závodních strojů z 30. let zajet podívat do Itálie, pak jsou to různé stavby z 50. let. Máme na mysli automobily značek Siata, Cisitalia, OSCA a dalších, ale i extrémně raritní a zajímavé stavby na základě techniky Fiatu – Stanga, Stanguellini, Gilco, Ermini (moje nejmilejší, viz zde) a tak dále.
TRASA & ZÁŽITKY
I. Etapa
Velkou změnou letošního ročníku se stala proměněná trasa, která se proti předchozím ročníkům jela prakticky obráceně. Z Brescie jsme tak za potlesku fanoušků vyrazili nezvykle na Cremonu, Busseto a Parmu. Hned první den náš čekal první ze tří pasů – Passo della Cisa, abychom poté klesly na pobřeží k Viareggio, kde byl cíl prvního dne. Jako vždy nás první den překvapila délka jízdy (jako bychom už nebyli dávno zvyklí).
Zpocený příjezd do Viareggio odhaluje, že Itálie není vždy jen krásnou a pestrou zemí, ale umí být i pěkně špinavá. Placaté betonové doupě oživují snad jen palmy a neony otevřených restaurací, ale největší slávu už má dávno za sebou. Závodní stroje burácejí šerem a během chvíle celé pobřeží voní benzinem a olejem. A potem. Užíváme si to šílenství, tu pomáháme někoho roztlačit, tu uskakujeme stranou, když zakoukáni pod kapotu obdivujeme syčící řadový šestiválec. Atmosféra se nedá přenášet. Hotel nacházíme ve vyprahlém centru města Pisa a po pár pivech usínáme. Po nekonečných hodinách konečně sprcha a postel.
II. Etapa
Čeká nás spousta kilometrů, takže vstáváme časně. Rychlá snídaně – cappuccino a nějaké velmi chutné sladkosti. Mizíme dál kolem opuštěných autoservisů s rozmlácenými skly, velkých prázdných skladů a opět vyprahlých uliček. Průjezd centrem Pisy míjíme a razíme dál, protože cesta do Říma je dlouhá. Krajina je čím dál zajímavější – jedeme přes Bibbonu, Castagneto Carducci, Massa Marittima až do malebného Castiglione della Pescaia. Konečně krásná Itálie! A skvělá pizza u Stefana v random restauraci. Došlo i na limoncello. Neustále zastávky na focení a ostré tempo si vybírají svou daň, nakonec se rozhodujeme, že se u Lago di Bolsena odpojíme a najdeme ubytování blízko trasy u Orvieta, konkrétně úžasného domácího prostředí statku Podere Pescara. Po celém dni plném řízení, kdy člověk neví, kam se dřív otočit a musí se neustále 100% soustředit na jízdu zatáčkami, je bazén, gril a pivko přesně to, co potřebujeme. Do hajan nás vyhání až půlnoc a systém automatického zavlažování zahrady.
III. Etapa
Konečně jsme vstali tak brzo, abychom si užili Ferrari Tributo. Kromě celé řady novějších strojů si největší respekt zasluhuje posádka modelu 250 Lusso – již s nabouraným předkem – ale také jedinečné stroje v podobě Ferrari Monza SP1 a SP2. Ferrari F40 a F50 jedou nepochopitelně jinudy… No, snad příště!
Třetí den bývá kritický a platí to i pro naší posádku. Jsme unavení, náročnost letní akce se projevuje u všech čtyřech členů. Nesnášíme klimatizaci, ale je nutná. Kolem už zrají citrusy a lány obilí nejsou zelené, jak jsme v květnu zvyklí, ale zlaté.
Opět zažíváme úchvatné zážitky při průjezdech nacpanými centry měst. To jsou přesně ty okamžiky, které se vryjí do paměti – espresso a studená perlivá voda někde v uličce, kudy burácí nezastavitelná kolona. Taková ta klišé o stařících, co kynou na projíždějící Ferrari jako na symbol inženýrského umu a hrdosti celého národa. Něco, co jinde nejde zažít… Opět spousta zatáček, vlastně jedna střídá druhou – jedeme přes Cortonu, Arezzo, Montevarchi a další místa až do Barberino di Mugello, odkud už zase stoupáme do kopců.
Následují naše oblíbené pasy – Passo della Futa a della Raticosa – kde si užíváme společnosti různých partiček nadšenců. Nechybějí různé krásné Lancie Integraly, skupinka Lotusů, spousta různých Porsche, ale ani Dodge Viper či úplně „normální“ ostré hatchbacky typu Renault Clio Williams. Opět se nám nedaří potkat skupinku supersportů sdružených pod názvem 1000 Miglia Experience, takže jsme ochuzeni o Paganiho výtvory. Alespoň, že kolem proletěla Dallara Stradale. Příjemné zpestření. Nejlepší zvuk z „nových“ aut: určitě Alfa Romeo 8C Competizione Spider. Nádherná kára.
Jestli mělo něco pořádnou atmosféru, co nás nakopla, byla to večerní Boloňa, místo dojezdu. Tam to žilo! Plné ulice lidí, šrumec davu, všechny ty vůně a klasická závodní auta. Příjemný small-talk se sympatickými gentlemany z USA, kteří přijeli velmi neokoukaným Studebakerem Silver Hawk. I takové vozy (včetně několika Chryslerů) lze mezi záplavou Jaguarů, Porsche, Aston Martinů, Mercedesů, Alf Romeo, Fiatů, Lancií, Triumphů, BMW, Austinů-Healye, MG a dalších vidět. Nebo třeba Citroën 2000 Sport či Traction Avant. Nebo brutální Lotus Eleven Climax, který doslova lízal asfalt.
Neskutečný večer v té kamenné výhni uliček Boloni, kde zcela chybí jakákoliv zeleň. Kolem 11 hodiny mizíme zpět do zázemí penzionu ukrytého někde mezi Boloňou a Modenou. Klasické pivko a spát…
IV. Etapa
Hned první část nás vede přes Modenu, z hlediska průjezdu skvěle zorganizovanou. Milujeme ten adrenalin při průjezdech křižovatek na červenou, milujeme jízdy protisměrem a všechno, co k MM patří. Neustále dáváme pozor na Pandy všech druhů, které rády odbočují doleva. Prakticky kdekoliv. Zase letíme krajinou a roztáčíme motor, abychom stačili rychlým Jaguarům C-type a D-type nebo brutálním Ferrari. Ani předválečná auta nejsou moc pozadu a dnešnímu provozu dokazují, že vše podstatné už bylo vymyšleno.
Modena je rychle za námi, míříme na oběd do Mantovy. V boční uličce opět pociťujeme pověstný dolce vita, když ochutnáváme místní specialitky (většinou pasta v různém provedení či lasagne). Města jsou čím dál plnější. Zrovna jsme říkali, že poslední den má nejlepší trasu, když přišel zlatý hřeb: Sirmione a pobřeží jezera Garda.
SALÒ
Sirmione je taková klasika – dojezd až na konec protáhlého poloostrova a návrat stejnou cestou zase zpět je ryzí promenádou v italském stylu. I v novém autě se cítíme středem pozornosti. Tím ale cesta za slávou nekončí. I když během Mille Miglia na závodníky čekalo 70 testů přesnosti (většinou několik napojených za sebou, o různých vzdálenostech od stovek metrů po kilometry), sobotní etapa je o poznání klidnější. A přinesla i něco, co z předchozích ročníků nepamatuji – pohodový dojezd do cíle. Skoro nejmalebnější část závodu se odehrála při průjezdu po pobřeží Lago di Garda. Vůbec poprvé se celá kolona podívala do městečka Salò, kde jsme projížděli přímo po promenádě, těsně kolem narvaných restaurací. Nejlepší na tom bylo, že před námi jel nádherný Fiat Ottovu s velmi hlasitým výfukem, který se pořád předváděl.
VÍTĚZSTVÍ
Průjezd cílem byl už potom jen poklidným ukončením celé akce. Několik desítek vozů sice nedojelo (hlavně kvůli technickým problémům), ale všichni, kteří na Vialle Venezia po čtyřech dnech projeli rampou, zaslouží maximální respekt. Bylo to náročné i v novém autě, natož v meziválečném otevřeném kousku. Ostatně z tváří byla vidět radost i únava smíchaná s potem a šmírem z cest. Vítězem letošního ročníku se stala posádka Andrea Vesco/Fabio Salvinelli s Alfou Romeo 6C 1750 Super Sport, druhé místo obsadila posádka Andrea Luigi Betometti/Gianluca Bergomi s Lancií Lambda Spider Casaro a na třetí místo opanoval tým Gianmario Fontanella/Anna Maria Coelli, opět s Lancií Lambda.
Zmínku zaslouží i fakt, že díky systému koeficientů upřednostňující starší vozy se na prvních 30 místech umístily pouze vozy do 30. let. Sympatickým faktem tak i nadále zůstává, že závod Mille Miglia prostě nelze vyhrát s vozem z 50. let. Starší mají zkrátka přednost…
SPECIALITY
Kromě samotného závodu bylo k vidění i několik dalších speciálních závodů. V rámci tradičního Ferrari Tributo se představilo přes 100 klasických a (hlavně) moderních vozů Ferrari. Mercedes-Benz tentokrát vzdal hold Siru Stirlingu Mossovi, neporaženému vítězi Mille Miglia z roku 1955. Jeho původní 300 SLR bylo nejprve vystaveno v Mille Miglia Museu a následně projelo startem. Kromě toho byla v rámci akce Mille Miglia Friends k vidění celá řada různých moderních Mercedesů: kromě McLarenu SLR Stirling Moss taktéž SLS ze Spojených Arabských Emirátů, kde se pojede další speciální edice Mille Miglia. Největší pozornost si uzmul Bussink AMG GT Speedlegend, neboli jeden z pěti speedsterů, které z AMG GT R postaví nezávislá firma.
Kromě jiného se akce účastnila vybraná sestava moderních supersportů, sdružených pod názvem Supercars Owner Circle. K vidění byla různá Lamborghini, výtvory Horazia Paganiho nebo třeba Bugatti Veyron.
Celý cirkus doplnila poněkud kontroverzní záležitost v podobě „závodu“ Mille Miglia Green. Jak je z názvu jasné, jednalo o soutěž čistě elektrických vozidel. O jejich smyslu se bavit nebudeme, postačí snad informace, že celkem startovaly pouhé tři (!) vozy. Jestli vyhrál Jaguar I-Pace, Porsche Taycan nebo Mercedes EQA asi není důležité…
SPOLEČNÍK JAG
Nám dělal společnost poněkud čistokrevnější Jaguar. Tentokrát jsme za podpory Jaguaru Austria a Jaguaru ČR vyrazily s nově přepracovaným SUV Jaguar F-Pace ve verzi P400 R-Dynamic. Masivní rudý vůz se ukázal jako skvělý společník, zejména s novým řadovým šestiválcem Ingenium o výkonu 400 koní (a 550 Nm). Novinka využívá kromě turbodmychadla také elektrický kompresor, pomáhající k nástupu výkonu v nízkých otáčkách. Luxusní interiér je pro pohodlné zvládnutí náročné cesty nezbytností, nechybělo ani střešní okno, které s chutí využívala nejen dvojice fotografů. Skvělý zvuk motoru dokresloval bezchybnou práci pokročilého podvozku. Děkujeme!
Fotogalerie
