TEXT: František Vahala, FOTO: Petr Bača
Simca 1301: Kde je hranice patiny?
Možná je to dnes stále ještě dostupný veterán s evropskými geny a přitažlivými liniemi, jasně odkazující do dobu vzniku, tedy 60. léta. V jakém je ale stavu? Co je ještě přípustné a co za hranicí? Můžete cokoliv namítat, ale mě se tahle Simca líbí přesně tak, jak je…
Mám pocit, že poslední dobou se všichni začali někdy až hystericky pídit po autech s patinou a málem odvrátili zrak od precizních německých renovacích v honbě za zaprášeným, ale o to předraženějším kouskem. Jistě, ani renovace se nesmí přehnat, ideálně musí skončit v okamžiku, kdy starému autu ještě zůstane jeho vůně… Víte, o čem mluvím. Teď se ale podíváme takříkajíc na druhou stranu barikády.
Jednou jsem potkal Simcu. Konkrétně Simcu 1301, v našich končinách dobře známou i z doby minulého režimu. Tohle auto se mi vždycky líbilo, a ačkoliv není žádným technickým zázrakem, je to líbivá připomínka časů, kdy byl ještě sedan střední třídy obratný, jednoduchý a pohodlný. Úplně mě uchvátil stav, ve kterém se auto nacházelo – ono totiž od roku 1968, kdy opustilo brány továrny ve francouzském Poissy, prostě jezdilo. Už v 70. letech se šedivá berlina dostala do tehdejšího Československa a sloužila. A pak znovu. V průběhu času došlo na různé opravy a úpravy ve stylu „samo domo“, což se projevuje například nátěry štětkou či instalací zahradní hadice k chladiči. Nic, co by kazilo dojem.
I přes pouze lehkou péči Simca odolává zubu času. Je to ještě patina nebo vrak? Pro mě něco víc… Obyčejný starý plech i intenzivní stroj času.
Simca je pro mě držák už od pohledu. I když je olezlá, není příliš orezlá… Její karoserie navíc „mluví“. Ano, vypráví o všech deštivých dnech i okamžicích plných slunce, která zažila. Mluví o desítkách tisíc kilometrů, každé zatáčce, sněhové závěji i blátě i při cestě na chalupu. Je svědectvím, které přetrvalo. A to je až dojemné…
Startuje na první škrtnutí. Vím, že autu je pravidelně měněn olej, má dokonce i STK. Takže se nebojím a pomalu se rozjíždím. Brzdy povolují, nic není zatuhlé a já se rozjíždím. Houpavě, klidně, s citem pro řazení na volantu, které mám u podobných aut rád. Rozdrbaná sedačka měkce péruje, stejně jako celé auto. Cestovní komfort stále na úrovni. Vůli v řízení jsem očekával ještě před startováním, ale fakt, že nikde v autě nic pořádně nevrže, mě celkem překvapil. Jízda je skutečně plavná, hladká. Přichází křižovatka, ale ani zde není problém – brzdy majitel rozhodně nenechal rozpadnout, ale dal jim potřebnou, základní péči.
Lidé se otáčejí a věřím, že nechápou, co se děje. Proč mám úsměv na tváři, když řídím obyčejný starý pekáč, navíc v takovém stavu? No a to je právě ono. Je to za hranicí patiny? Pro mě osobně má větší cenu svědectví, které pracovitá simca předává světu. Nový lak jí zabije. Bude z ní určitě kráska, ale umře v ní to, co jí formovalo a připomínalo její cestu časem. Nové čalounění jistě nebude tak tlouct do očí, ale nebude vonět tou posvátnou vůní, nashromážděnou za téměř půl století. Všechna vůně oleje, benzinu, potu, pižma cestujících, cigaretového kouře a odér ze samotného materiálu zmizí. Ta nahuštěná esence, která přímo souvisí s tímto konkrétním kusem železa.
Zarytí veteránisté jistě namítnou, že auto by se mělo okamžitě dát dohromady. Jenže co když by bylo lepší s ní prostě jen tak jezdit? Hranice patiny prostě neexistuje!
Vůbec se mi jí nechce vracet, i když si uvědomuji, že ty vzpomínky nejsou moje, ale někoho jiného. Někomu patří a někde bude ve svém životě pokračovat. Možná na podobné auto narazíte na inzerci za 1500 eur a budete přemýšlet o jeho „záchraně“, jenže otázkou zůstává, jestli to nebude spíš vražda.
Fotogalerie
