Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Cadillac DeVille Convertible
Cadillac DeVille Convertible 1964 je v pohodě
Americká superauta nejsou jen o burnoutech a šlehání plamenů z výfuku. Své kouzlo má totiž i jemné bublání ohromného motoru pod kapotou luxusního fullsize korábu. Pocit z jízdy je uchvacující a natolik povznášející, že nenudí ani při rychlosti 60 mph.
Po delší době jsme opět zavítali na Jižní Moravu, abychom se v letních měsících osvěžili s klasickým americkým železem. Nové americké muscle cary dnes řadíme mezi zábavné, stále ještě hrubé a charakterní stroje, které si navíc můžete dopřát za velmi slušné peníze. Ale ty staré „pekáče“, jak jim láskyplně říká majitel renovační dílny Restorations.cz Darek Haumer, jsou přece jen o jiném druhu zážitku.
DOBRÁ PARTA
Darek je ve scéně amerických aut známý zejména unikátní sbírkou Cadillaců, ale také třeba i tím, že společně s Petrem Bellingerem a dalšími stojí za českou mutací časopisu Chrom & Plameny, což je upřímně skoro jediný časopis o autech, který si českém trhu kupuji. Aby toho nebylo málo, Darek během posledního roku v Mikulově otevřel Motel Eldorado připomínající americké podniky 50. a 60. let (zkrátka kus Ameriky na Jižní Moravě), kde se také se sklenicí neošizeného milkshaku setkáváme. Člověk potřebuje cukry, když bude kormidlovat korábem silnic, že.
UHLAZENĚJŠÍ
Tentokrát bereme na rozevlátou projížďku Cadillac DeVille z roku 1964, jeden z relativně nedávno dokončených projektů. Samozřejmě, že v obecně nejvyhledávanějším provedení Convertible a navíc v přitažlivé barevné kombinaci světlého interiéru a efektní zelené „custom“ metalízy, která se letnímu sluníčku vyloženě nastavuje. Srdcem sbírky jsou zde sice Cadillacy z konce 50. let, kdy měly nejdelší ploutve a chrom se blyštil do všech stran, ale i představený Convertible dává příslušnost k vybrané společnosti najevo s dostatečnou grácií a majestátností, poněvadž modelový ročník 1964 byl posledním rokem tzv. křídlaté éry. Od roku 1965 byla auta už o dost uhlazená.
TROCHA HISTORIE
Průzkum historie klasických amerik může zabrat klidně celý život a člověk stále nachází nové informace a zajímavosti. Navíc nelze opomenout fakt, že každý další modelový ročník konkrétního vozu je vlastně takovým menším (někdy ale i větším) faceliftem, s určitými změnami designu i techniky. Takový znalec, abych okamžitě poznal, že přede mnou stojí vůz z roku 1964, určitě nejsem, ale to vlastně nevadí. Alespoň se člověk trochu zorientuje.
Název Cadillac DeVille byl původně použit pro označení prestižního výbavového stupně Cadillacu Series 62. První 1949 Coupe de Ville byl prakticky dvoudveřový hardtop bez B-sloupků, posazený výše než luxusní kupé, z něhož vycházel. V Evropě se možná může zdát představa víc než pěti a půlmetrového „městského kupé“ trochu mimo, ovšem připomeňme, že tato dnes opomíjená třída vozidel byla rozšířená i na starém kontinentu.
Společně s dalšími modely – Buick Roadmaster Riviera a Oldsmobile 98 Holliday – se Cadillac stal jedním z prvních hardtop coupé bez sloupků. S cenovkou 3496 dolarů za něj prodejce žádal jen o dolar méně než za kabriolet Series 62. Nechyběla luxusní standardní výbava – elektricky ovládaná okna, kožené čalounění a tak dále. Zatímco v prvním roce se prodalo pouze 2150 kusů, v tom dalším to už byl dvojnásobek (4507 kusů) a nárůst pokračoval i v roce 1951, kdy si DeVille vybralo 10 241 zákazníků. Celkem raketový úspěch…
A tak se stalo, že se v roce 1959 začala v Detroitu montovat první samostatná generace Coupé DeVille. Okřídlený Cadillac s typicky vzdušným bočním profilem bez středových sloupků a s ohromnými ploutvemi vzadu byl od začátku velmi úspěšný. V prvním roce se prodalo přes 53 000 kusů, což znamenalo 37 % všech prodaných Cadillaců! Když se nová řada tak krásně rozjela, nelze se divit tomu, že v roce 1961 byla na světě druhá generace, samozřejmě již s modernějším, řekněme uhlazenějším designem, než jaký v 50. letech tlačil legendární Harley Earl. Toho od roku 1958 nahradil Bill Mitchell, který se naopak později proslavil tím, že chtěl typické ploutve a komplikované tvary vyhlazovat.
Testovaný kousek z roku 1964 vynikal celou řadou drobných designových změn, velmi plochým bočním profilem a v neposlední řadě ještě motorem V8 s vyšším objemem. Zároveň šlo o první ročník, kdy byl DeVille nabízen v provedení convertible, tedy kabriolet. Jelikož právě stojí přede mnou, neváhám a obligátní Darkovu otázku „Co chceš řídit?“ odpovídám samozřejmě „Cadillac, u tebe vždycky Cadillac.“ Vrchol potravního řetězce, symbol amerického snu.
DOST PROSTORU, ALE ÚZKÉ SILNICE
Na rozdíl od rozlehlých Spojených států nemáme v Česku tolik prostoru, takže naleštěný kabriolet zabírá dvě parkovací místa. Jestli se do něčeho příjemně nastupuje, tak je to tohle auto. Šest pasažérů se může pohodlně uvelebit do měkkého krémového interiéru, vychutnávat si prostor a vyrazit na pohodový roadtrip. Tahle kouzla miluju.
Sedadlo mě objímá a voňavá kůže uklidňuje. Otáčím klíčkem a V8 téměř okamžitě naskakuje, vzdáleně bublá a jemně vibruje karoserií. Všechno se odehrává v klidu, hladce a příjemně. Volič třístupňového automatu Turbo-Hydramatic přesunuji na D a odevzdaně pouštím pedál brzdy. Plynový pedál reaguje hned, čtyřhrdlový karburátor Carter se plní benzinem a Cadillac se zhoupne na hlavní silnice. Po chvíli už bezstarostně plujeme silnicí a okolí mi zase připadá sice povědomé, ale nějak vzdáleně nedůležité. Vnímám jen jemný vítr čechrající vlasy, úzký věnec ohromného volantu, s nímž se dá koráb ovládat klidně malíčkem, komfort a bublající V8.
SEDMILITR
Pod kapotou je ohromný osmiválec o důstojném objemu 429 cui, tedy sedmi litrů. Nejvyšší výkon s hodnotou 340 k a točivý moment 651 Nm sice zní slibně, ale je třeba si uvědomit, že u starých amerik určených pro cruising je spíš pouhým číslem. Netvrdím, že DeVille neumí zrychlit – převodovka reaguje na prudké přidání plynu váhavým podřazením a pak už se motor nadechuje a čumák Cadillacu směřuje vzhůru. Ukazatel rychlosti stoupá plynule, ale důrazně. Hmotnost 2150 kg bez řidiče není zrovna nízká (ovšem ruku na srdce, u pořádného železa s délkou 5,6 metru očekávatelná), ale dynamika je i tak důstojná. Ostatně dobové technické údaje uvádějí schopnost zrychlit na stovku za zhruba 9 s a maximální rychlost 200 km/h. Jenže to není, stejně jako třeba hlučné výfuky, styl Cadillacu. Ten si pluje podobně jako Rolls-Royce. I když stojí na rámu, na 15palcových kolech plavně překonává nerovnosti, sebejistě polyká zlomy i díry a neruší. Plynulá jízda s jemnými korekcemi přeposilovaným řízením, s pohledem na ručičku rychloměru olizující hodnotu 60 mph a pravou rukou nataženou přes opěradla sedadel. Na spolujezdce ani nedosáhnu…
Proti americkým vozům z konce 50. let je interiér o něco konvenčnější, ne tak opulentní a tvarově futuristický, ale přesto líbivý. Nechybí kompletně automatický systém klimatizace a topení Comfort Control, tenkrát představený poprvé, mým oblíbeným detailem jsou hodiny vlevo na přístrojovém štítu.
DeVille se definitivně stal samostatnou řadou (série 6300) a daří se mu – prodeje těchto speciálních verzí tvořily dvě třetiny celkového objemu vyrobených Cadillaců a s rokem 1965 přichází další generace. Název se následně udrží až do osmé generace, jejíž výroba skončila v roce 2005. Jenže poslední DeVille, následně nahrazený modelem DTS, už slávu původních vozů připomíná jen těžko.
Řídit klasický Cadillac je vždy něco speciálního. Jemně, citlivě míjet záplavu šedivé moderny a cítit se přitom jedinečně. Tohle prostě klasická amerika umí. Ohromný motor má stále neobjevené zásoby síly, podvozek zase komfort pro všechny druhy silnic. Zběsilost není nutná ani žádaná, stačí se uklidnit s pohledem na metry čtvereční zářivě zeleného plechu a přestat spěchat. Ono totiž ve skutečnosti nikomu neuškodí občas trochu zpomalit…
Celý článek vyšel v magazínu EVO č. 55.
Fotogalerie
