Alpine A110 GTS a poslední řádění na domácím hřišti
Loučení nemá rád asi nikdo, zejména když se týká někoho, koho jsme měli fakt rádi – třeba jako Alpine A110. Jeden z posledních normálních sporťáků bude hodně chybět, zejména když odchází bez adekvátní náhrady. Abychom Alpine uctili co nejlépe, vytáhli jsme jí tam, kde se její původní myšlenka před lety zhmotnila: do alpského prostředí.
Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Značka Alpine je historicky spjata s francouzským Dieppe, kde jí založil závodník Jean Rédélé, životně spjatý se značkou Renault. Vyznával podobnou filozofii, jako ve Velké Británii Colin Chapman u Lotusu – totiž že ohromný výkon není třeba, když je karoserie lehká a podvozek vyladěný. Alpine nám dala řadu různých sportovních a závodních aut, která se sebejistě zapsala do historie úspěchy na nejrůznějších slavných závodech: od 1000 Miglia po Le Mans.
Když byla v březnu roce 2017 při autosalonu v Ženevě představena novodobá rekreace původní Alpine A110 s motorem uprostřed a pohonem zadních kol, chrochtali jsme blahem a těšili se na skvělé zážitky. Od té doby jsem s novou Alpine zažil celou řadu různých situací, dokonce jsem v ní na nějaký čas i přišel o řidičák (z čehož mám v garáži hezkou fotku). Ačkoliv se vyráběla v omezeném množství, vždycky jsem jí považoval za nedoceněnou a měl pocit, že by zasloužila víc pozornosti – na čemž se nic nemění ani v lednu 2026, kdy zbývá pár měsíců do úplného konce její výroby.
Jelikož jsem potřeboval ještě jeden intenzivní společný zážitek (a tentokrát chtěl zůstat pohodlně mobilní), díky Jitce Skaličkové z Renaultu jsem tentokrát vzal Alpine A110 na horskou „erzetu“ do Rakouska, konkrétně do údolí Ennstal a okolních hor. Spojení se slavnou zimní soutěží Planai-Classic bylo perfektní volbou, protože jsem vyzkoušel dlouhé přesuny po dálnicích a okreskách, ale také tři dny driftování na sněhu a ledu včetně uzavřených výjezdů na Dachstein či horu Planai, kde se skvěle ukáže, jaké auto doopravdy je.
„Během tří dní na sněhu a ledu zjistíte, jak čitelně si s A110 můžete hrát na sněhu. Bylo to samé kontra sem, kontra tam… Skvělý způsob, jak se po novém roce probrat z letargie a trochu potrénovat.“
Nechci se pouštět do zbytečně komplikovaných popisů, proto se omezím ke stručnému: Alpine je skvělá, rychlá, na limitu velmi čitelná a pro radostné klouzání na čerstvém sněhu jako stvořená. A navíc neotravuje – pípá jen starobylá navigace v momentu, kdy se blížíte k pevnému radaru, ale jinak je auto uživatelsky milé tím, že ničím neruší. Nemá držení v pruzích, nečte značky a ničím jiným řidiči nemluví do řízení, což oceňujeme čím dál víc. Ve finále je právě její „oldschool“ charakter jedním z hlavních důvodů, proč končí, ale tady se ještě nechci rozčilovat – to přijde později.
Cestování po Evropě v Alpine A110 nám s Ondrou Kroutilem připomnělo legendární jízdu s Alfou Romeo 4C do muzea značky a nakonec až no Nice. Tentokrát jsme v kompaktním kupé najeli asi o 2000 km méně, ale přesto vynikly podobnosti – například obě auta mají jen dvě sedadla a přeplňovaný čtyřválec za zády. Ovšem jinak jsou rozdíly markantní, zejména charakterové. Zatímco 4C se chová spíš jako nervózní dvacítka, co chce obejmout celý svět, ale neví, kde začít, Alpine je mnohem důstojnější a klidnější, jakoby už měla něco za sebou a od rozvernosti se posunula trochu k odměřenosti. Tolik nekřičí, neprská a je o něco klidnější, takže se občas dá řídit i jednou rukou, což u Alfy bez posilovače moc nešlo.
Alfa 4C je starší koncept a miluju jí – přesně jako se dokážete zbláznit do nejdivočejší holky z party. Jakmile vám tahle neřízená střela uteče s největším grázlem v ulici, budete mít zlomené srdce. Až pak si všimnete méně nápadné, ale přesto božsky tvarované kamarádky, která vám celou dobu dávala znamení, kterým jste nerozuměli. A to je Alpine. Dneska už bych dal přednost Alpine, všechno je to vývoj a cesta. A z nabídky italské značky bych sednul raději do větší 8C (hlavně nepřestat snít), protože už potřebuju víc důstojnosti a trochu pohodlí také není na škodu.
Alpine A110 mi bude hodně chybět, protože byla stvořena z vášně a nadšení. A navíc v posledních letech, kdy mi svět připadal ještě jakžtakž v pořádku (než přišel covid, války, rozklad světového řádu atd., doplňte si, co chcete). A také v době, než interiéry aut úplně ovládly displeje a rezignovalo se styl a krásu.
Ani v jednoduchém interiéru francouzské šipky se obrazovkám bohužel nevyhneme, ale naštěstí to není tak výrazné. Jeden strohý simuluje přístrojový štít, druhý trčí na palubní desce a připomíná zárodky tabletů z 90. let. A také i tak vypadá, takže ho používáme jen minimálně (já bych ho radikálně vyhodil pryč a nechal jen čistou, alcantarou pošitou plochu). Naštěstí, na všechno potřebné jsou tu normální tlačítka. Stačí nastartovat, přepnout do sportovního režimu, vypnout start-stop, kompletně vypnout ESC a převodovku přepnout do čistě manuálního režimu a pak už se jen bavit.
„Také máte rádi, když vás na benzince oslovují cizí lidé a ptají se na auto? S Alpine A110 GTS to budete zažívat pořád – všechnu pozornost okolí si bere pro sebe.“
Během hodně mrazivých ran, kdy teplota padala k minus 15°C, se skutečně ukáže, jak auto funguje. Tak například topení, které to stíhá úplně v pohodě. Nutné vybavení skládáme všude, kam se dá – pod přední kapotu se vejde fotobatoh i palubní zavazadlo, za motor se dá naskládat záchranná brašna a moje oblíbená kožená taška na oblečení z Monte-Carlo Historique. Jen v ní samozřejmě nesmíte mít oblek, protože by se zmuchlal. Zbytek věcí rozdělujeme rovnoměrně do interiéru, hlavně kolem sedadel a za ně, nebo pod klenutý středový tunel či do kožené schránky uprostřed, mezi opěradly.
Neustále doléváme ostřikovače, protože nádržka je malá a nevaruje, když kapalina dochází, ale to je detail. Stejně jako špinavá zpětná zrcátka po dlouhé cestě po A1. Spotřeba je v normě (10,8 l/100 km po týdnu řádění), hrdelní zvuk vzdáleně připomínající velké karburátory starých aut je milou kulisou, takže nikoho příliš netrápí, že dozadu toho moc neuvidíte a že uvnitř chybí držáky na pití.
Co se týče techniky, Alpine A110 je poháněna motorem Renault TCe M5Pt, který známe například i z Renaultu Megane RS, což byl nejlepší evropský hot-hatch (Také vám tahle éra chybí? Nejste sami…). Jelikož celé auto je velmi lehké (celková hmotnost 1360 kg, pohotovostní lehce přes 1,1 tuny), s výkonem 300 koní není k dynamice co dodat. Zrychlení na stovku zabere 4,2 s, maximální rychlost dosahuje až 275 km/h (s aero kitem). Jedinou možností převodovky je sedmistupňová dvouspojka, která se musí dostat do tempa. V manuálním režimu (po druhém stisknutí tlačítka D) se s ní pracuje lépe, zejména při smykování na sněhu. Jednotlivé režimy bych klidně oželel.
Doplním, že verze GTS je výkonnější, základní Alpine nabízí „jen“ 252 koní, ale ve finále je to jedno – motor se radostně nadechuje, má hezky tradiční zvuk a ve středních otáčkách zjevnou sílu. Alpine využívá vpředu i vzadu dvojité lichoběžníky a perfektně se ovládá, má přesné a citlivé řízení. 18palcová kola nejsou přehnaně velká, takže v podbězích zbylo i místo na pneu s profilem (vpředu 215/40 R18, vzadu 245/40 R18). Michelin Pilot Alpin 5 jsou skvělé gumy, a kdyby nám je nejmenovaný kolega (díky, Chamillko.) pár týdnů akcí neničil na suché Sosnové, bylo by to ještě lepší. Takhle nám orvané hrany způsobovaly občasnou nervozitu vedení kol vybranou stopou a občas chyběla i trakce – jednou jsme na ledu museli potupně couvat, ale pravdou je, že svah měl sklon 12 stupňů a ledová pokrývka byla souvislá.
Alpine se tak pohodlně drží v přetáčivosti, až jsem se stal neposedným a místo luxusní večeře bych raději trávil večer na zasněžených okreskách kolem. Za ten pocit kontroly je odpovědná nejen nízká hmotnost, ale i její rozložení v poměru 44:56, přičemž těžiště je přesně v místě, kde sedí řidič. Spolu s příjemně naladěnými brzdami, co potřebují sílu, dobře nastaveným řízením a rychlou reakcí na pedál plynu se s A110 dá skutečně tančit a přitom se zbytečně nestresovat. Parádní.
Alpine A110 měla devět let nato, aby se usadila na trhu a navázala na svou předchůdkyni. Podařilo se to? Ano, zcela jistě – v automobilovém světě je A110 malý zázrak. Malá značka patřící pod Renault stvořila auto, které je v přímém srovnání s největším rivalem (Porsche Cayman) v některých ohledech řidičsky zajímavější, a to hlavně díky skvělému podvozku a lehkosti. Značku resuscitovala od nuly a minimálně v srdcích nadšenců si vytvořila kultovní status. Ani po letech její prodeje neklesaly, ale naopak rostly – takže letos ukončí svůj cyklus s necelými 30 000 prodanými auty, což byl i plán. Nějaká kritika? Za mě minimálně, protože přepínače z Renaultů mě neurážejí a málo odkládacích míst (chybějící držáky nápojů, schránka před řidičem, atd.) beru jako součást charakteru, nikoliv vadu.
Verze GTS je novinkou pro závěr výroby, který prakticky sjednocuje dřívější GT a S a tvoří z nich takový příjemný zlatý střed. Za nás nejlepší verze pro skutečný svět – má plných 300 koní jako verze S a R, ostřejší nastavení podvozek z „eska“, ale zároveň komfortnější interiér (lepší kůže a audio Focal, které je stejně jen doplňkem). Může mít také volitelný aero kit (přední splitter a zadní křídlo), takže umí vypadat drsně, ale díky fajn sedadlům Sabelt Comfort a celkově civilizovanému nastavení je pohodlná i na delších cestách.
Aktuální ceník vypadá následovně: běžná A110 stojí 1 690 000 Kč, testovaná GTS pak 2 000 000 Kč a radikální A110 R 70 celých 3 260 000 Kč. Mezi příplatky jsou různá sedadla, zmíněné aero, praktické senzory s kamerou (dozadu není vidět skoro nic, ani v zrcátkách) nebo výfuk od Akrapoviče. A taky barvu Bleu Paon, kterou je vybavené testované auto (číslo 061 ze 110 vyrobených).
Kromě toho, že si můžete vybrat hodně syté barvy karoserie (a je jich celkem 28), vznikly i různé jedinečné edice – luxusní Légende GT, oslavné San Remo 73 a Tour de Corse 75, výroční R 70 a ostré A110 R Le Mans a Ultime s výkonem 345 koní za víc než šest milionů.
Proč to zmiňuji? Protože Alpine A110 je dle mého názoru tzv. instantní klasika, podobně jako zmíněná Alfa Romeo 4C. Možná trochu klesne na ceně, ale moc hluboko ne. A za pár let? Bude dražší, než nová, dejte na má slova. Takže proč jí ještě nemáme v garáži? Na tom zkusím zapracovat. Do té doby se budu zase a znovu těšit z toho, co jsme spolu všechno zažili – protože to nám nikdo nevezme. Snad brzy na viděnou!
Zaujal jsem vás? Mrkněte se do Pyramidy Průhonice, kde je jeden ze dvou Alpine Store v Česku. Pohovořte s prodejcem Mirkem, sedněte si, svezte se, prozkoumejte jí. Jízdně je velmi vyspělá, vizuálně neokoukaná. Jakkoliv mám Porsche rád, v této třídě bych sáhnul po Alpine.
Fotogalerie
