Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil for Steering Media
Planai-Classic: čas se dělí na okamžiky
Jak už mnozí víte, máme takovou tradici, že hned první víkend nového roku vyrážíme do Rakouska na naší oblíbenou soutěž Planai-Classic. Proč? Chceme vypadnout z Čech, máme rádi oblast kolem Schladmingu a tamní horské serpentýny a v neposlední řadě si chceme užít stará auta při jízdě na sněhu a ledu.
Letošní soutěž jsem vnímal trochu jinak než předchozí akce. Startovní pole už nás nemohlo příliš překvapit, klasická auta se v průběhu času příliš nemění a na akci jezdí víceméně stále stejní lidé. A nejsou jich stovky… Sám Michael Glöckner, tedy šéf organizace a člověk, který stál u vzniku soutěže, mi prozradil, že na zimní rallye nechce víc než 50 posádek proto, aby mohl zajistit dostatečnou péči a kvalitu všem zúčastněným. Zcela mu rozumím, v rámci Classicrallye.cz a našich podniků to neděláme jinak. Raději připravit nabitý a zajímavý program pro 100-140 lidí než se chlubit startovním polem o stovkách aut a pak muset všude čekat a naložit si složitosti související s velkým počtem aut.
Co bylo k vidění
Na Planai-Classic opět zavítala směsice aut, ze které vyčnívaly pouze dva předválečné modely – otlučená Lea Francis a maličký Wolseley. Náš oblíbenec, Johann se Sunbeamem, letos chyběl. Už delší dobu měl slabší oči a v noci prý moc neviděl, proto před svátky konečně podstoupil operaci. Rekonvalescence mu zákonitě zabránila v účasti.
Co se hodí na zimní rallye a bylo vyrobeno před 31. 12. 1972 (a tudíž může na Planai-Classic)? O tom jsme během rychlých přesunů úzkými okreskami debatovali celkem často. Jako vhodná se jeví Porsche 911, rychlé a zábavné auto se zatíženou zadní nápravou, ale cenově je už mimo náš dosah. I letos se jich objevilo několik, stejně jako VW Käferů neboli Brouk. Tohle autíčko má nesporně své kouzlo, ale je podle nás příliš tuctové a nepříliš zajímavé. Na start opět dorazil velký počet různých modelů Volvo. Švédská ocel je vhodná a zejména model Amazon se ukazuje jako elegantní, odolný vůz, který v pohodě zvládá stoupáky i úzké okresky. Letos nás potěšila i sestava čtyř Lancií Fulvia – při bočním pohledu jsem si konečně všiml jejího vyváženého tvaru a i přes pohon předních kol hravé přetáčivosti a krásného zvuku motoru.
Princip soutěže
Planai-Classic je v podstatě setinovou soutěží s několika specialitami. Například na letišti Niederöblarn či na klopené dráze domovském Gröbmingu má soutěž víc závodního charakteru. Během prvního kola si účastníci určí referenční čas, který musí následně zopakovat. V dalších kolech postupují podle předem daného klíče – třetí kolo o 2 s pomalejší než druhé, čtvrté o 3 s rychlejší než třetí a tak dále. Díky tomuto chytrému systému si může každý nastavit své tempo a divácky je samozřejmě zajímavější ten, kdo klouže zatáčky dveřmi napřed než ten, kdo se plahočí po sněhu třicítkou.
Okamžiky radosti
Letošní čtvrteční prolog jsme vynechali a na místo dorazili až v pátek dopoledne – rovnou na zmíněné letiště. Zde jsme si užili zejména první hodinku, než auta rozjezdila sníh a předváděla velkému zástupu diváků i přetáčivost.
Odpoledne jsme vyjeli na mlhu, která se na celý víkend usadila v údolí a dusila všechny přítomné. Paradoxně jsem kvůli statickému, zkaženému vzduchu odjel z domovského města a v Rakousku mě čekalo to samé… Nad pokrývkou bylo nádherně – výhledy, silničky pokryté ledem a sněhem, krásné tvary a zvuky klasických aut – kvůli tomu všemu jsme se nechtěli vůbec vracet dolů.
Ale museli jsme. Letiště jsme si užili ještě jednou – v noci. Od vrstvy rozbředlého sněhu stoupala zima a my se museli neustále hýbat, ale i tak se z této mlžné situace vyvinula asi nejintenzivnější část celého letošního Planai-Classic. Dostali mě zvuky. Ve tmě a tichu vynikal každý zvuk motoru, jeho vůně zůstávala kolem a já fascinovaně pozoroval rozdíly mezi jednotlivými vozy a přemýšlel na odlišnými konstrukčními školami. Dlouho jsem se takto nezasněně nezastavil a neposlouchal klasické motory. S úctou a láskou, v tíživém smogu a se zmrzlými prsty na nohou i rukou. Něco nádherného.
Sobota a výjezd do vrchu
Hlavním bodem soboty byl výjezd na horu Planai. Vyrazili jsme na místo rovnou ze startu a s naším WRX STI vystoupali až úplně nahoru. Jakmile jsme vyjeli z mlhy a vyrazili po sněhem pokryté cestě vzhůru, bylo nám jasné, že odpoledne bude skvělé. Nemusím dodávat, že jsme na vrchol dojeli značně rozevlátým stylem, kupodivu odměněným vztyčenými palci a potleskem (v ČR by nás za takovou jízdu asi zavřeli). Klasické vozy vyjížděli dlouhou cestu do vrchu celkem třikrát, takže jsme si užívali čerstvý vzduch a kochali se těmi, kteří se nebáli přetáčivosti a stále dokola nás přesvědčovali, že nutně potřebujeme další staré auto.
Na závěrečném testu ve WM Parku ve Schladmingu jsme zůstali pouze několik minut, protože ve městě zahaleném ve smogu se skutečně nedalo dýchat. Abychom se osvěžili, po soutěži jsme ještě vzali naše STI a cvičně si vyjeli horský pas Stoderzinken, což je moje nejoblíbenější silnička v kraji. Vytvořili jsme krásné fotky, ale o tom více v dalším článku o naší cestě.
Jestli vás zajímá, kdo letošní Planai-Classic vyhrál, mrkněte se zde.
Já už nebudu zdržovat slovy, protože mnohem víc vypoví rozsáhlá fotogalerie od Ondry Kroutila, který letošní Planai-Classic pokryl naprosto božsky.
Podívejte se sami.
Fotogalerie
