Skotsko_Caterham_4
Kupuji klasiku, Lidé, Poradna, Scéna / 19. ledna 2018

Text: Jan Kadečka, foto: autor

Jak se (ne)vozí Haynes ze Skotska

Svému koníčku jsme ochotni obětovat hodně. Nejde jen o roky proležené na ledové podlaze garáže a snad ani o finance. Příběh, který chci vyprávět, má blíže k pominutí mysli, každopádně byl pořádným dobrodružstvím, které jsme jen shodou náhod přežili.

 

Skotsko_Caterham_3

Koupit neznámé auto a vydat se s ním na dlouhou cestu, to chce dávku odvahy a pořádný ranec štěstí. Teď nemluvím o tom, když si právě pořízeného youngtimera převážíme z druhého konce republiky. Až do loňského září byla mým největším zážitkem z tohoto soudku cesta s nově zakoupeným Triumphem TR6 z roku 1973, ve značně dezolátním stavu, a sice po vlastní ose od Mnichova do Prahy. Znáte to, sotva začne auto zlobit a prskat, hladíte jej po volantu se slovy: „To zvládneš!“ Kamarád Michal, mimochodem skvělý herec divadla Semafor, mi však přichystal něco peprnějšího. Vše přitom začalo tak nevinně – když se jakožto fanoušek Jean-Paul Belmonda zamiloval do právě pořízeného Caterhamu kamaráda Dušana. Možná si vybavíte scénu z filmu Policajt nebo rošťák, kdy nenapravitelný francouzský svůdník v bílém Caterhamu najede skrz okno do obývacího pokoje se slovy: „Je tu někdo?“ Volba auta byla jasná, jenže kde za nejlepší cenu koupit zdařilou repliku Lotuse Super Seven alias Caterhamu? Jistě že v Anglii!

Když mi v půlce léta Michal říkal, že má vyhlídnutou jednu takovou repliku, nazvanou tentokrát Haynes, snad kdesi v Anglii, úplně jsem tomu zprvu nevěnoval pozornost. Až ve chvíli, kdy jsem byl dotázán, zda bych mohl dělat případného náhradníka na cestě pro tohle auto, zbystřil jsem a tajně doufal, že k tomu nedojde. V Caterhamu jsem již absolvoval pár jízd za volantem a bylo mi jasné, že jakákoli cesta nad sto kilometrů bude utrpením. Zvlášť při mé výšce 193 centimetrů. Navíc jsem tušil, že se na autě cestou pokazí úplně všechno.

Vyrážíme na cestu

Pár dní před plánovanou cestou mi volá Michal, že Honza z Brna nemůže kvůli rodinným starostem jet, jestli jej tedy zastoupím. S dodatkem, že pokud se mi to nehodí, vyrazí pro Haynese sám. Kamaráda ve štychu nenechám, v jednom člověku je to bláznovství, ale upřímně, nikam se mi ani trochu nechce. Bylo mi jasné, do čeho jdu, takže vzápětí Michalovi diktuji, co s sebou má vzít. Dva metry dvojlinkového kabelu ho překvapují, nakonec však na provizorní opravy elektriky zdaleka nebudou stačit, což zatím netušíme. Dále diktuji nejzákladnější ploché klíče, „golu“, kleště, drátěný kartáč, plastové zdrhovací pásky, izolačku, aspoň metr vázacího drátu a řadu dalších propriet. Michal je naštěstí zkušený veteránista, profláklý v broukařské scéně se svou 1303 kabrio, takže má sám představu, co by se mohlo hodit. Zůstává však optimistou, že je auto v dobrém stavu a nemá se co pokazit. Jsem jiného přesvědčení.

Beru si volno v práci a za teplého záříjového rána odlétáme z Prahy do Edinburghu, jenž nás vítá deštěm a sotva tak osmi stupni. Vlastně až v tento moment mi naplno dochází (snad jsem to nejdřív přeslechl), že jsme ve Skotsku, nikoli v Anglii. Autobusem pokračujeme sto padesát kilometrů severně, dalším autobusem pak přibližně sedmdesát kilometrů, opět na sever, do městečka Aviemore. Přijde mi to vtipné, neb namísto Avie jedeme kupovat motorku na čtyřech kolech. Stále vytrvale prší a ze Skotska nevidíme přes mokrá skla autobusu nic. Do cílového bodu si pro nás přijíždí New Baetlem prodávající jménem Gary, asi pětapadesátiletý sympatický chlapík podsadité postavy. „Napadlo vůbec Michala, že se do Haynese nemusím vejít, když prodávající i kupující jsou o hlavu menší než já? Asi to mělo napadnout hlavně mě!“ Je zvláštní, jak některé věci člověk promýšlí do důsledku a připravuje se na technické poruchy, a něco úplně podcení. Všechno jsem tušil, jen vytrvalý déšť jsem opravdu nečekal.

Rychlá prohlídka

Jsme na místě. Cože, auto stojí venku ve slejváku, jen s maličkou plachtou přes prostor pro posádku? Michal se chce fotit s autem i majitelem, já podotýkám, že bychom měli hned co nejpečlivěji prostudovat a vyzkoušet auto. S kterým nás čeká skoro dva a půl tisíce kilometrů po ose domů, jen tak mimochodem. Prvotní nastartování auta moc optimismu nepřináší, motor se hádá, volnoběžné otáčky lítají nahoru a dolů. Elektrika je podomácku neuvěřitelně zbastlená, spojka vyžaduje velkou sílu a zdá se, že auto po celý svůj život nazakusilo sucho garáže. Proč si ve Skotsku, kde stále jen prší, lidi staví repliky Lotusů, bez střechy?! (v okolí asi sta kilometrů jsou ve shodnou dobu nabízeny další dvě obdobné repliky, pozn. autora).

Se sundanou kapotou a bez střechy vyrážíme za deště na zkušební jízdu. Stmívá se. Já řídím a po pár stech metrech říkám rezolutně Michalovi, že je to peklo a že doufám, že to nebudeme kupovat, neb nemáme šanci dojet domů. Dozvídám se, že je to v pohodě a že auto chce. Co na to říct? Takže se vracíme zpět, promoklí, a snažím se z Garyho vytáhnout k autu co nejvíc informací a trochu srazit cenu. Michal měl v plánu zde přespat a vyrazit za svítání, abychom stihli trajekt, který máme zarezervovaný na dvacátou hodinu následujícího dne. Tuše problémy, říkám, že musíme vyrazit hned na noc, jinak nemáme šanci to stihnout a v pondělí musím být nutně v redakci Cykloservisu, tedy v práci.

Jde se na věc. Vytahuji z tašky vrstvy nepromokavého oblečení, vesměs cyklistického, přes které natáhnu stejně tak nepromokavý civil. Takže dvoje podvlíkačky z funkčního materiálu, přes ně dvoje elastické cyklistické kalhoty s nepromokavou membránou, dále tlusté džíny a navrch šusťákové outdoorové kalhoty. Horní polovina těla obdobně – několik funkčních trik, dvě mikiny, zimní cyklistickou termobundu, teplou šálu a nepromokavou bundu. K tomu přes sebe dvoje windstopperové cyklo-rukavice, na hlavu koženou motorkářskou kuklu a pod ní ještě teplou čepici. Dvoje tlusté ponožky a motorkářské windstopperové navrch, to vše do gore-texových outdoorových bot. A teď se zkuste nasoukat do onoho rádoby auta!

Naše věci gumicukem přivazujeme dozadu nad rezervu, takže se zcela připravujeme o možnost vidět, co asi se děje za námi. Možná je to tak i lepší. V tento moment si vybavuji, jak jsem Michalovi kladl na srdce, aby nutně vzal gumicuky k přivázání nákladu, na což mi před cestou odvětil, že se nám věci vejdou dovnitř. Já jsem věděl své a jsem rád, že jsem byl neoblomný.

Skotsko_Caterham_8

Konečně vyjíždíme

Než sepíšeme veškeré formality, je po půlnoci. Déšť neustává a my vyrážíme. Utahaní, snažíme se držet levý jízdní pruh hlavní silnice. Míjí nás kamiony, světla svítí asi tak, že vidíme sotva pár metrů před čumák červené bestie, jak jsem si během prvních kilometrů „láskyplně“ placatou nestvůru pojmenoval. Vrstvy oblečení nestačí, ještě se ochladilo. Dostáváme pravidelné zásahy gejzírů vody, stříška nad našimi hlavami je spíš pro ozdobu a větrolamy z plexiskla po stranách čelního rámu moc nesvedou. Sedíme pár centimetrů nad zemí, lokty venku, levým rukávem se opírám o postranní výfuk a říkám si, jak by pomohlo, kdyby si prodávající pořídil decentní nasazovací dvířka s průzory.

Po půlhodině jízdy přední světla zhasla. Tma. Nic nevidíme a protijedoucí řidiči pro změnu nevidí nás. Paráda. Snažíme se co nejrychleji najít nějaké místo, kam bychom se uklidili. Lije jako z konve. S baterkou v puse lezu pod palubku a snažím se zorientovat v kilometrech kabelů, promotaných v klubkách se zvonkovým drátem. Takovou elektriku jste rozhodně v životě neviděli. Ohořelá izolace jednoho z kabelů je však vodítkem, kde hledat problém. Po chvíli nadávání se mi daří zprovoznit dálková světla, takže reflektory silou ohýbáme směrem k vozovce a více do krajnice, přesto na nás všichni blikají, že oslňujeme.

Dorážíme k benzínce a čepujeme plnou, cca tak třicetilitrovou nádrž. Zjišťuji, že moje nepromokavé cyklo-věci jsou docela promočené, je mi neskutečná zima. Michal vytahuje z tašky obrovský tlustý igelit, z něhož pomocí nože a stříbrné pásky vyrábí provizorní boční okna. Přesněji – igelit lepíme ke střeše i k větrolamům a po krkolomném nasednutí jej zahrnujeme pod sebe. Že by se nám podařilo vytvořit příjemné mikroklima? Zapomeňte, za silného deště se auto mlží a ani předním oknem toho moc nevidíme.

Znovu jedeme, za obrovského rámusu větrem pleskajících bočních igelitových ploch. Přes noc to jde, pokud se k nám zezadu blíží auto nebo při přejíždění z pruhu do pruhu registrujeme světla za námi v bočních zrcátkách. Sotva se rozední, nastává peklo. Snažíme se se zamlženým čelním sklem držet aspoň stovku a vůbec nemáme ponětí, co se děje kolem nás. Začínám toho mít plné zuby. V tento okamžik ukrutně riskujeme a každé přejíždění z pruhu do pruhu na dálnici znamená dát blinkr (skoro neviditelný…) a pomalu se sunout do vedlejšího pruhu. S modlením se, že kdyby tam něco jelo, snad zatroubí.

Po dálnicích letíme okolo sto dvaceti a představa, že na asfaltu bude ležet třeba kousek utrženého protektoru, je děsná. Jen pro pochopení, na vozovce je všude snad tři centimetry vody a naše auto váží asi pět set kilo. Stačí, abychom se roztočili a nezbude z nás nic. Oči máme ve stejné výšce, kde mají ostatní auta nárazník, a před sebou, za námi i na bocích jen trocha laminátu na podomácku svařeném ocelovém rámu. Umřít v Lotusu je stylová smrt, ale až nás budou hasiči ohledávat a zjistí, že mám na sobě deset vrstev cyklistického elastického oblečku, jistě je napadne: „Co to bylo za magory!?“ Takhle umřít fakt nechci!

Je druhý den ráno, asi deset hodin, uhýbám z hlavní do prvního městečka se slovy, že končím. Stačí maličko a jsme na kaši!!! Pro Michala to tak hrozné není, plní si sen a veze domů svůj poklad. Stále zůstává optimistou – díky Bohu aspoň někdo z naší dvojice. Já vnímám pouze riziko, strašnou zimu, únavu z nevyspání a nervy, co se na autě vysype. V tento moment se kouše spojkový válec, naštěstí však jen na chvilku. Chci být v teple v milovaných jižních Čechách, místo toho trčím uprostřed Skotska. Lije.

jeden problém za druhým 

Je jediná možnost – lepší zmrznout, než se rozšvihat na kousíčky. Vidět ven je priorita! Trhám z auta kusy igelitů, které už byly stejně na hadry. Pokud vás někdy napadne volit podobné provizorní řešení, pak je jedinou možností slída – taková, jaká se používá do okýnek látkových stahovacích střech. Igelit je na nic, což už teď víme taky. Měníme se už po několikáté za volantem (já jsem totálně vynervovanej) a řídí Michal. Znovu přestávají svítit světla, tentokrát přední i zadní. V tento moment ohořela izolace na více než půl metru kabelu a také ostatní drátky jsou řádně rozpálené. V elektrice se v tom spěchu a s promrzlými prsty vůbec nedá vyznat, cokoli proměřovat nemá smysl. Tahám tedy natvrdo kabel od baterky do kabiny a pak dopředu, k jedné z hlavních lamp. Vypínač je vyřešen zakroucením drátků k sobě – po nastartování sepnout a zaizolovat, před chcípnutím rozepnout a zaizolovat. Jedeme dál.

Jsme v Anglii, z celé krajiny však vidíme jen pár metrů asfaltu před námi. Je náročné si na odbočkách, při únavě, hlídat, abychom po zahnutí najeli zase do levého pruhu. Michal je tu za volantem mnohem víc suverénní, já promrzlý a se zamlženými dioptrickými brýlemi dělám kopance a jednou skoro najíždím pod náklaďák. Kruhové objezdy jsou ale díky šipkám v pohodě. Volant vpravo a řazení levou rukou mi naštěstí nečiní potíže, od dob, kdy jsem míval Jawu Minor z roku 1939.

Nadále ukrutně mrzneme. Dostáváme facky od větru i vody. Stříška nad námi se po namočení vytáhla, při rychlé jízdě lítá nahoru a dolů, při pomalé nám leží na hlavách. Motor se svým projevem srovnal, „foukaná“ jedna-osmička z Mazdy MX-5 má síly na rozdávání a kvalty tam jdou jedna radost. Pro změnu přestávají fungovat blinkry. To bychom až tolik neřešili, kdybychom viděli, co se děje za námi. Díky přivázané batožině to netušíme a vystrčit ruku z okna přímo pod kola jiného auta, abychom ukázali odbočování, nepřipadá v úvahu. Tedy z okna, jak to popsat? Bude lépe hovořit o otvoru necelého metru čtverečního na každé straně.

Zastavujeme u benzínky a kupujeme dva kanystry, které s tankováním plníme až po okraj. Mít s sebou nějaké palivo navíc by se mohlo hodit, zvlášť když většina budíků (včetně palivoměru) až tak úplně nefunguje a ani o průměrné spotřebě naší bestie nemáme zatím přesnou představu. Rozebírám mechanismus blinkrů, naštěstí je jen špatný kontakt u páčky, a odmítám vracet plastové kryty na své místo, takže se vše po cestě odmontované postupně kupí pod nohama spolujezdce. Přibližně v úrovni Birminghamu vypovídají službu stěrače. To je v pr….

Skotsko_Caterham_1

Nic horšího se nemohlo stát, snad s výjimkou zadřeného motoru či vysypané převodovky. Po kolikáté už lámu své dlouhé nemotorné tělo přes vysokou bočnici auta, abych se hlavou dostal pod přístrojovku. Tady fakt nic nemá logiku, zdá se, že stavitel vzal základ elektriky z dárce MX5 a k tomu stovkami metrů zvonkového drátku napojil vše ostatní. Pod přístrojovkou je dokonce schovaná ještě další spínačka, v níž je zastrčen klíček s logem Mazda. Aha, imobilizér. Elektriku stěračů s Michalem teď prostě nerozchodíme a zdá se, že je spálený motorek, ke kterému se dá těžko dostat. Rozhoduji v upřednostnění obyčejné nerozbitné mechaniky. Snažíme se tedy pod palubkou, s rukama nikoli zalomenýma, ale přímo zlomenýma, nějak demontovat propojení táhly, mezi stěrači a nefunkčním motorkem, načež se s Michalem vydáváme vyžebrat nějaký kabel, drát, provaz, prostě cokoli. Nakonec se daří od kamioňáka vyškemrat dva metry tenkého kabelu, kterým nejprve provazuji ramínka stěračů mezi sebou a následně je protahuji bokem, okolo rámu čelního skla, po němž se kabel uspokojivě smýká. Od tohoto okamžiku máme role řízení rozděleny. Jeden z nás mrzne při držení volantu a druhý se stále propracovanější pravidelností tahá za šňůrky. Sem a tam, sem a tam. Zkuste to dělat tisíc kilometrů, prima zábava.

Ještě jedna veselá story se při „opravě“ stěračů odehrála. Zalomen pod palubkou volám na Michala, že potřebuji golu s dlouhým nástavcem a devatenáctkou oříškem. Na to se dozvídám, že to s sebou nemáme. Když mu říkám, aby mi ukázal golu, o níž jsem ho před cestou žádal, vyndává malou ráčničku a čtyři oříšky – velikosti 8, 10, 13 a 14 mm. „Proboha, když říkám golu, myslím gola-sadu!!!“, vytýkám mu zvýšeným hlasem. Ani mi v ten moment nedochází, jak těžká zavazadla jsme i tak měli a že váhová redukce má svou jasnou logiku. Nicméně, až vám bude někdo někdy říkat, ať vezmete golu, tak, však už víte.

Na dálnici upozorňuji, že bychom měli natankovat, Michal však tvrdí, že by v nádrži mělo být ještě dost benzínu, neb Gary si udělal fixou na špatně fungující palivoměr risku. OK, nebudu do toho řidiči mluvit. Po dalších dvaceti kilometrech a minutí benzínky zůstáváme stát na anglické dálnici s nepojízdným autem. „Došel nám benzín, vole!“, tohle jsem si v daný moment neodpustil. Ještě štěstí, že máme s sebou kanystry, které byly Michalovým nápadem, budiž mu tedy odpuštěno. K trajektu přijíždíme asi dvacet minut před jeho odjezdem, na lodi si dáváme večeři a totálně vyřízení usínáme. S tím, že to nejhorší máme za sebou a že v Holandsku přece nebude pršet. Už nás čeká jen tisícovka kilometrů.

Skotsko_Caterham_7

Nic nemáme zadarmo

Krátce po přistání opět začíná pršet. Nic nového. Vyrážíme, tentokrát již po pravé straně silnice. Startovací rituál se spínáním drátků světel zvládáme levou zadní a stejně tak ovládáme i naše manuální stěrače. Už umím dělat i cyklovač! Nicméně po další asi stovce kilometrů v dešti začínají drátky stále více přidrhávat, plastová bužírka se třením o hliníkový sloupek okna ohřívá a stírání začíná být silově náročnější, navíc dost trhané. V okamžiku, kdy lije tak silně, že nevidíme světla auta jedoucího pár metrů před námi, se kabel trhá. Jsme znovu bez stěračů. Nevidíme na krok a Michal jede dál svou obligátní stovkou. Mám chuť ho zabít. Pokud se do té doby nezabijeme oba.

Odbočujeme na prvním možném sjezdu a v městečku hledáme obchod, kde by měly provázky či cokoli podobného. V supermarketu kupujeme dvě klubka ozdobné barevné stužky. Vše vážu na své místo, děláme očka pro zaháknutí prstů, startujeme a nic. Z nebe padají provazy vody, sundáváme kapotu a automaticky nejprve sahám po kontaktu baterky. Máme víc štěstí než rozumu, auto startuje a my vyjíždíme. Jsme před dálničním nájezdem a přední kapota se větrem úplně zvedá do boku, jen tak tak nahmatávám svými zmrzlými chodidly velikosti 47 malý pedál spojky a brzdy, abychom zastavili. Laminátová kapota se naštěstí nevznesla úplně, ale dvěma bočními úchyty zůstala spojena s autem. Mohli jsme mít po kapotě, což by byla moje vina, neb jsem ji zapomněl na své straně zajistit.

Skotsko_Caterham_5

Nové ozdobné stužky se osvědčují na sto procent. Ideálně kloužou po mokrých sloupcích a stírání je radost. Až se vám tedy vysypou stěrače a budete se je snažit rozchodit šňůrkami vedenými škvírami před bočními okénky, na kabely či drátky zapomeňte. Nejlepší je pro tento účel nefalšovaná holandská mašle. Jsme zpět na dálnici, když se z levého zadního kola ozývá obrovská rána. „Defekt!“, řvu na Michala, aby zastavil. Teď se uvidí, zda budeme mít znovu štěstí, neboť rezerva očividně vsadila na tvarově odlišný disk. Při výměně kola beru za zadní nápravu a zjišťuji, že se celé levé rameno kývá dopředu a dozadu v rozsahu asi tak jednoho až dvou centimetrů. S tímhle se tu po dálnici řítíme sto dvacet, místy sto třicet, fakt dobrý.

Rezerva kupodivu pasuje na náboj, uff. Jsme v Německu, takže skoro doma. Skoro. Michal už v Anglii vybalil teplou růžovou chlupatou deku a teď jsme se do ní oba, jak jsme vedle sebe seděli, zamotali a přes ni ještě dali průhledný igelit. Hošani jedna radost. Na dálnici si vedle nás posléze najíždí policejní auto a posádka si nás se zájmem prohlíží. Skotské registrační značky, dva chlapci v růžové dece a v kuklách, svítící jedno přední světlo. Kdyby tak nelilo a nezželelo se jim nás, zcela určitě by si na nás smlsli. Takhle mohli jen konstatovat, že ti Angláni jsou fakt magoři.

Skotsko_Caterham_2

Jsme doma, co dál?

Posledních pár set kilometrů, opět vesměs deštivých, uteklo, ani nevíme jak. Možná kvůli zamrznutí mozků a částečnému bezvědomí. Pěkně jsme si zajeli. Když jsem následně studoval, kudy jsme se to plácali, zjistil jsem, že místo asi 2100 kilometrů jsme najeli tak o tři až čtyři stovky víc. Ale Michalovi jsem to neříkal a možná se to dozví až díky tomuto článku. Nějaká stovka sem, stovka tam. Novopečený majitel červeného vozu se hned po našem slavném návratu pustil do jeho odladění a nyní, uprostřed zimy, je již kompletně nová elektrika a spousta dalších věcí, takže Haynes je v tento moment technicky i esteticky úplně někde jinde, než když jsme ho kupovali. Naproti tomu já jsem okamžitě ulehl s horečkou a bolestí v krku, takže jsme se oba radovali trochu jinak.

Už nikdy víc?

Zařekl jsem se, že už do žádné podobné akce nikdy nejdu. Uteklo září a mezi tím můj brácha nedaleko Říma objevil nádherného Fiata 128 z roku 72, úplně stejného, jakého míval náš táta. Toho musíme mít! Takže sotva měsíc po Skotsku letíme s bráškou do Říma a tahle cesta byla vlastně pravým opakem předešlého. Bez poruchy, za nádherného počasí a od počátku s přesvědčením, že si cestu chceme užít. Což jsme ve Skotsku chtěli původně také, ale počasí bylo evidentně jiného názoru. Se 128čkou jsme se stavili u moře, přejeli přes sedla Apeniny a následně Alpy, prostě výlet jak má být.

Se starými auty bývají spojeny zážitky a já jsem měl Římem vykompenzováno předchozí zmrzlo-mokré dobrodružství. S odstupem času jsem ale rád, že jsme celou akci zažili, aspoň budeme mít jednou vnoučatům o čem vyprávět.

Skotsko_Caterham_11


Classic Blog

Classic Blog přináší kompetentní a fascinující příběhy nejen z automobilové historie, které podává moderní formou s využitím posledních trendů a technologií. Obsahově těží z autorské práce skupiny nadšenců, která neúnavně zpracovává příběhy klasických aut a jejich majitelů, avšak Classic Blog má mnohem širší přesah, neboť se věnuje také motocyklům, letadlům, lodím i dalším historickým strojům, které jsou objektem naší vášně pro vše, co má duši a je stále v pohybu.

Obchodní podmínky

Classic Blog je primárně obsahový web s akcentem na kvalitu. Připomínáme, že veškerý autentický obsah podléhá autorskému zákonu a je zakázáno ho šířit, případně tak lze učinit pouze se souhlasem majitelů. Classic Blog je určen především bonitní a inteligentní cílové skupině, což ho logicky znevýhodňuje v případném porovnávání návštěvnosti s mainstreamovými médii. Nemáme ambici s nimi soutěžit. I jeho financování jsme pojali jinak, než je hlavní proud – formou celoročního partnerství. Věříme, že tento model zajistí Classic Blogu dostatek financí pro jeho chod a hlavně pro další obsahové zlepšování. Pokud máte zájem se zviditelnit v souvislosti s tímto projektem, budeme rádi za kontakt na info@classicblog.cz

 

Kontakt

Provozovatelem webu www.classicblog.cz je společnost JB Praha, s.r.o
Nad úvozy 304, CZ-252 25 Zbuzany
IČ: 25104292, DIČ: CZ25104292

BANKOVNÍ SPOJENÍ:
FIO Banka, č.ú. 2600482997/2010

mobil: +420 777 654 354
email: info@classicblog.cz

Společnost je zapsána v OR vedeným u Městského soudu v Praze, oddíl C, vložka 49962, datum zápisu 5. února 1997.